Miluj mě..

MILUJ MĚ... 1.část....

Vzbudila mě zima.Ležela jsem a myslela na ten sen.Od tý doby co Mirka znám se mi zdá ten samý sen.Já a on navždy spolu.Jsme kamarádi nejmíň sto let.S nikým jiným si neruzumím líp než sním. jak mu říct že moje city se změnili?Z rozjímání mě vyrušila má spolubydlící,která jako každou noc přišla od svého kluka jehož jméno je každou noc jiné.A jako vždy nešla potichu.Nazdar Lůco pozdravila sem tu šukalindu.Hupsla ke mně a ještě celkem voněla nějak divně:) Tak si představ že co jsem se vracela od Karla poznala jsem jinýho kluka.Ah tak tentokrát karel,přerušila jsem ji a co je s matiasem,janem ,jirkou nebo snad adamem???Nad jejím překvapeným výrazem, že si asi jako jediná pamatuju všech jména mě chytl záchvat smíchu.No dobře vzchopila sem se povídej o tom panu úžasným,kterýho chceš momentálně aspoň na dnešek.Do rána mě nenechala zamhouřit oko. Do práce sem samozřejmě přišla pozdě což skrblík šéf neviděl rád.No a co jako,né všichni sou v práci úderem sedmé,někdo má totiž jiný věci na starosti no..Čas utíkal velmi pomalu,teda do té doby než přišel on!!Mílo máš tu zákazníka zahuhňal šéfík a já ač nerada odcházela od paní která mě svým blábolením o výměně zubů fakt bavila:)Úšklebek se změnil v úsměv jakmile jsem Míru spatřila.Čau lásko zařvala jsem a hupsla na něj,šéf málem spolk pokladnu jak si všiml mé drzosti skákat na zákazníka,jenže tento zákazník byl můj kamarád kterého jsem dlouho neviděla,jelikož odjel na dva měsíce někam pryč. Tak co to bude pane?ujala sem se své pracovní povinosti.Chcete melír,nebo oholit do hola??A až na lebku přistoupil na moji hru.Šéfík zbystřil obchod a odklidil se do svého kanclu, kde bude nejspíš čučet na nevázaný holky co ukážou vše...:)) Tak povídej ,kdes byl a co si mi přivez?od tý doby kdy moje láska vstoupila do dveří mi čas utíkal jak splašený.A také následující dny,kdy sme spolu strávili odpoledne či rána a někdy večery byli ty nej a nej chvíle o kterých sem snila. Byli sme k sobě prostě stvořeni.Oba sme měli rádi zmrzlinu z padesáti druhů či klidně sta druhů, záleželo jaká byla.Oba nás bavilo hrát sccrable.Vymýšleli sme plno pitomin.Čučeli na filmy klidně desetkrát za sebou a pak je bez zvuku samy dabovali.Cpali sme se tunou jídla a pak řvali že prasknem.....Nebyl nikdo kdo by mi byl takhle blíž..Kdo by byl druhá půlka mého srdce....Byla jsem tak Šťastná,že jsem nevnímala ani pozdní příchody spolubydlící.Bylo mi vše fuk,byla sem ta nejšťastnější.Rozhodla sem se Mírovi říct o svých citech.Měli sme se sejít v klubu.Lůca a já sme se ohákly a vydali se na cestu.Tak co ty šukalíku jak ti dupou králíci?optala sem se své spolubydlící.No znáš to jde to,sem mladá a musím z toho života a z těch hajzlíků něco vydupat.No to máš recht a co ten tvůj neznámej?nedala mi zvědavost.No viděli sme se párkrát a pak to nějak vyšumělo.takže nic.Té fuk mám plno jinejch.No to jo kývla sem a vstoupila do klubu.Ten večer byl nejhorší v mém životě.Vrátit tak čas...Sotva jsem tam přišla s Lůcou,Míra vyskočil jak péro a hrnul se knám-respektivě k ní.Mě za celej večer věnoval jen pár slov.Z toho co jsem ale slyšela mi došlo,že on je ten její neznámej a ona ta jeho chvilková věc ,kvůli které na mě neměl čas.Ona pak nejspíš u nějakýho svýho chlapce kdy byla nametená omylem smázla jeho číslo či co a byl konec.Tak proto měl čas na mě.Větší pěstí sem dostat nemohla..Čas se táhl jak slimák.Míra s Lůcou se sbližovali čím dál víc.My dva už jen málokdy..Míjela sem životem,nikdo si mě nevšímal copak sem byla neviditelná????Jednou takhle ve čtvrtek kdy sem jako obvykle byla si půjčit pár knížek na zlkrácení času jsem viděla to co jsem asi vidět neměla.Lůca si to za jedním regálem rozdávala s nějakým fešákem.Stála jsem jak solnej sloup,jenže sem nebyla jediná,opodál stál i Míra.Větší bolest z něj sálat ani nemohla!Měla sem sto chutí ty dva šukalci někam vyhodit-nejspíš s dynamitem do vzduchu..Běžela jsem za Mírou.Dostihla jsem ho v parku,kde sebou praštil do trávy a brečel...BREČEL!!!to bylo poprvý co jsem ho takhle viděla.On se nikdy nenaštval,nemračil a jestli mu někdy něco bylo dokázal to skrýt a teď je tu jak hromádka neštěstí.Bolelo mě to.Mezi vzlyky mi řekl že ji miluje a po dobu těch tří měsíců co spolu trávili plno času na výletech,tátovi lodi....si myslel že to je oboustrané.Objímala jsem ho a brečela sním.Krvácelo mi srdce. Proč taková svině má štěstí??Jak mu říct,že ona je z těch holek co chtěj kluka jen na sex a zábavu.Co když kluk dává a má co dávat je důvodem jejich lásky.Jak říct že já ho miluji takovýho jaký je...Cestou domu sme se drželi za ruce,vypadali sme jako pár.Jenže oba jsme měli rozervaný srdce.....jakmile jsem došla k bytu vtrhla jsem tam a začala na tu krávu řvát.Ona tam seděla jak královna a  měla rozmazané oči od slz.Co brečíš!!zařvala sem.Já už to vím.Míra mi volal.Pochop mě,byl to moje velká a jediná láska,a já vím že mě chce jen na sex a prostě sem nějak nedokázala říct ne.Ale už se to nestane já mám míru hodně moc ráda.Spustila a já měla chuť zařvat že já ho miluju,já mám právo být ta jeho láska....Jenže on tě miluje,a bohužel je to skutečná láska.Řekla jsem na to a sesula se poznáním na zem.Jí miluje,já budu jen kamarádka.A tu mi vyskočilo rčení. Nabízet někomu kamarádství, když chce lásku je jako nabízet  vzduch někomu kdo umírá žízní.... Já mu volala řekla jsem mu všechno...já ho chci...Vzlykala ta potvora a já dostávala čím dál větší zlost na sebe,Míru,na ní.Na ten posranej,zkurvenej život...Co jsem komu sakra udělala že musím bejt pořád jen nešťastná??Sakra je mi už dvacet a cítím se jak desetileté děcko co žebrá o lízátko...Já chci jen lásku,jen paprsek citů směřovaných k mé osobě.Jen lásku nic víc..Podívala sem se na tu schoulenou mrchu a snažila vymyslet co dál.Otevřeli se dveře,sakra kdo má klíče blesklo mi hlavou a vzápětí sem málem omdlela.Ve dveřích stál Míra... Oba se na sebe podívali a mě bylo jasný co bude...Sebrala jsem zbytky své hrdosti a ještě něž sem se zhroutila vyběhla jsem ven.Ti dva se tam vevnitř dávali dohromady.Odpustil ji z lásky..Proč zrovna ona,ta která má kluka na každej den v měsíci,která nedokáže být s jedním...Proč zrovna Míra.... Bolest byla nevyslovitelná.Tak tohle je konec.konec nás dvou,jestli jsme vůbec někdy byli jen my dva...A znovu mi vytanul další citát:Nejbolestnější je vedle někoho sedět,letmo se ho dotýkat,plakat pro něj po nocích a vědět,že nikdy nebude váš,nikdy ho nebudete mít....Až bolestně pravdivé...