SMUTNÉ

Ještě před pár hodinami byla venku s nejlepšíma kámoškama a se skvělýma klukama a skvěle se bavila. Teď ale sedí v pokoji, bloudí po netu a píše těm jediným dvou lidem, kteří jsou zrovna na icq. Vzpomíná na chvíle, kdy si psali. S tim bezvadnym klukem, s kterym si tak rozuměla. Co když ho viděla už naposledy??? Co když se už nikdy neozve??? Ale proč??? Vždyť si přece tak rozuměli, tak proč jí přestal psát??? Proč si vymazal její číslo z mobilu??? Kde je chyba??? Takový a spousty dalších otázek jí vrtá hlavou. Ale už se rozhodla.

Je kolem jedenácté hodiny večer a její rodiče šli spát. Do batohu sbalila pár věcí, ještě v rychlosti napsala rodičům dopis, aby o ní neměli strach, že se brzy vrátí a že je v bezpečí, otevřela okno a vyhlídla ven. Podívala se na oblohu, na které nebyla vidět jediná hvězda. Vylezla z okna ven a vydala se na místo, kde ho naposledy viděla, kde s nim naposledy mluvila. Byla to pouze lavička. Ale teď už nebyla v tom krásnym, sluncem prosvícenym parku. Byla schovaná ve tmě. Nikde nikdo nebyl. Sedla si na ní a v hlavě se jí vybavovalo všechno co před několika hodinami tady prožili. Jak se všichni smáli. Vybavovalo se jí každý slovo. Každej pohled.Najednou začalo pršet. Schoulila se do klubíčka a studené kapky vody, které byly stejně smutné jako ona na ní lehce dopadávali. Po chvíli pršet přestalo a obloha byla celá posetá hvězdami. Oblečení měla uplně promočené od deště a oči zaplavené slzami a bolestí. Začali se jí pomalu zavírat a usnula.

Probudil jí až známí hlas. Otevřela oči a uviděla toho kluka. Ptal se jí, co tam dělá, ale ona mu neodpověděla. Sbalila si do batohu deku a chystala se beze slova odejít. Chytil jí za ruku a začal: "Já...vždycky ses mi hrozně líbila a už od prvního okamžiku jsem se do tebe zamiloval, ale včera..." . Vzpomněla si na včerejšek, jak flirtoval s její nejlepší kamarádkou a ona mu to pohledy oplácela. Rozeběhla se pryč. Nevěděla kam běží, ale ten kluk běžel stále za ní. Chtěla běžet přes koleje, než však stihl říct "STŮJ" , vlak jí srazil k zemi. Držel jí v náruči a slzy padaly na její mrtvé tělo. Poprvé a naposledy políbil její úzké rty. Chvíli před tím jí chtěl říct, že včera s tou její kámoškou to nebylo myšleno vážně. Chtěl jí všechno vysvětlit, ale bylo pozdě. Nikdy jí neřekne "MILUJU TĚ" , stejně jako ona to neřekne jemu.

Další den ráno toho kluka našli mrtvého na kolejích, kde zemřela ona. Miloval jí tak moc, že bez ní nedokázal dál žít...

 Dokonalý pár:

Seděl jsem na lavičce u dětského hřiště na louce uprostřed lesa. Bylo kolem půl jedenáctý večer a já vzpomínal na svou největší lásku. Bylo docela chladno, ale hodně hvězd jako před nedávnem, když jsem tu neseděl sám. Z lesa vanul jemný vánek a kolem bylo překrásné ticho. Vytáhl jsem krabičku s cigaretami a jednu si zapálil. Opřel jsem se o opěradlo lavičky a koukal jsem se na tu krásně posypanou oblohu hvězdami. V tu chvíli jsem se zamyslel a začal jsem vzpomínat, jaké to bylo dřív.

Líbila se mi už dávno před tím, než jsem ji získal. Měla krásné tmavé oči, které když se na mě podívali zářily spokojeností. Její úsměv mě uměl zahřát na srdci a rozveselit. Byli jsme spolu šťastni. Každý den, který to šlo jsem něco podnikali. Ať to bylo venku, v kině nebo v hospodě. Měl jsem ji hodně rád u sebe. Neuměl jsem bez ní být už ani chviličku. Když jsme nebyli spolu, neustále jsem si volali nebo psali. Ona měla moje tričko a já jejího psa. Nikdy by mě nenapadlo, že tyhle společný chvíle někdy skončí.

Jednoho dne jsme rozhodli jít ven. Šli jsme se projít do parku a tam si sedli na lavičku. Povídali si, smáli se, zlobili jsme se navzájem a líbali se. Bylo nám moc krásně. Kdybych věděl, co se mělo poté stát, nechtěl bych, aby ten den skončil. Bylo pozdě večer. Šli jsem na zastávku. Vždy mě chodila vyprovodit. Autobus dlouho nejel. Bylo mi to divný. Nechtěl jsem, aby se mnou déle čekala. Tak jsem ji políbil dlouhým vášnivým polibkem a ona šla domů. Zastavila se u přechodu, ještě mi zamávala a vkročila na přechod. V tu chvíli se vyřítilo ze zatáčky auto a než jsem se rozeběhnul, její tělo bylo sraženo k zemi. Auto hned odjelo. Běžel jsem k ní. Její tělo leželo bezvládně na silnici a já jsem pochopil, že je konec. Konec těch krásných chvil s ní. Nechtěl jsem si to přiznat. Vzal jsem ji do náruče a z mých očích padali slzy až na její tělo. Pootevřela oči, podíval jsem se do nich a měl jsem radost, že je mohu ještě vidět. Byly plné bolesti a vyděšení. Její ústa se pootevřeli, ale nic neříkaly. Nemohla dobře dýchat a její tělo se ani nehnulo. Poprvé a bohužel naposledy jsem ji řekl: "MILUJU TĚ." Ale od ní jsem to už neslyšel. Jen se ji trochu rozzářily oči a poté se zavřely. Ještě jsem ji k sobě přitiskl a dotkl se jejích rtů, naposledy jsem ji políbil.

Dodnes lituji toho, že když mi řekla, že mě miluje jen jsem se pousmál a byl jsem rád, ale nic jsem jí na to neřekl. Stihl jsem jí to říct až, když mi v náručích umírala. Neustále na ní myslím a chodím na místa, která jsem spolu navštívili. Občas mi stékají slzy po tvářích, ale srdce mi krvácí pořád. Rád bych ji znovu políbil, pohladil po tvářích a ukryl ji ve své náruči.

ON+ONA

Je sychravé podzimní odpoledne, ulicemi plynou davy nevšímavých, ustaraných a tak neskutečně monotónních lidských postav. Všechny jsou zabrány do svých vlastních starostí všedního, ničím nezajímavého dne. Nikdo si nevšimne dívky kráčející středem té živé masy. Dívky s nepřítomnýma, uplakanýma očima. Nikdo se na chvíli nevytrhne z každodenního stereotypu. Nikdo se nezeptá, zda nepotřebuje pomoci, zda je vše v pořádku. Dívka bezmyšlenkovitě kráčí ulicemi. Už není schopna přemýšlet, ne, teď už ne. Její mysl zůstala na té křižovatce. Stále před očima vidí jeho krásné hnědé oči a nádherně tvarované rty, jak se s ní ač nerady, pro dnešek loučí a zároveň slibují další krásné zážitky. Ani jeden však ještě netuší, že je to naposled. Naposled v tomto životě. Naposled v tomto světě. Naposled co se mohou vzájemně podívat do očí a říct si ta dvě magická slůvka. "Miluji tě" řekne mladík a jeho tvář se rozzáří v láskyplném úsměvu. "Však já tebe taky" odpoví skoro rutinně dívka. Kdyby jen tehdy tušila. Auto se pomalu rozjíždí. Dívka odchází směrem k nedalekému domu. Už zavírá domovní dveře. Najednou uslyší strašnou ránu, zvuk rozbitého skla a nepřetržitý zvuk klaksonu. " Tome néééééé!!! Doběhne na křižovatku, kde už se tvoří hlouček všudypřítomných čumilů. "Zavolejte někdo záchranku, prosím rychle! Tome no tak prober se, prosím! Už je pozdě, mladík už nevnímá všechno to dění kolem něho. Nevnímá marné snažení záchranářů o jeho život. Nevnímá slzy své milované. Dívka stojí na rohu křižovatky a dívá se za černou dodávkou. Zhroutil se jí život. Chtěla mu toho tolik říct, jak moc s ním byla šťastná, jak milovala jeho velké hnědé oči, krásné rty, jeho bezchybnou povahu. Proč jen se to muselo stát, proč nám?! Miluji tě, Tome! Dívka prošla snad už celé město, už nemůže přemýšlet, nejde to! Najednou se ale znovu ocitla na té křižovatce. Tady. Tady se to stalo. Tady se jí zhroutil celý svět! Ale za okamžik budou zase spolu, pomylela si... "MILUJI TĚ" vykřikla dívka a vstoupila do silnice...

Tenhle dopis jsem našla ve starém deníčku,je to dopis co jsem kdysi psala na hodinu českého jazyka-je pro mého tátu... ten kdo někoho ztratil ví jak je bolest nevysvětlitelná...

TÁTO:

Milý táto,píšu ti dopis,další dopis bez adresy..trvalo dlouho než jsem pochopila že tam kde jsi nikdy pošta nedojde..Je to už 17.let co tu nejsi.Chybíš mi.chybí mi dětství,ten nekonečnej smích a dovádění.Chybí mi pocit bezpečí.Co jen bych dala za tvé objetí. Utíkají dny,měsice,roky...O tolik jsme toho přišli,tolik toho ztratili.. bylo mi sotva šest kdy jsem přišla o svého tatínka.Není to fér,nic už nebude jak dřív.. Jediné co mi zbylo jsou jen matné vzpomínky.Vzpomínky na malou holčičku s copánky co bez svého tatínka neudělala ani krok.Byli jsme to my dva co si hráli na piáno,byli jsme to jen my co plánovali lumpárny...Tolik vzpomínek..Slůvko MY se změnilo a jsem to už jen JÁ.. Už dávno schodila jsem culíky a přestala snít.. Už jen já plánuji,ale jen kroky do života. Víš táto,už mám svou rodinu.Mám dceru a připomíná mi mě,když jsem byla malá. Táto nezastavím slzy,nejde to..Tak dlouho sem se snažila ovládat,tvářit se statečně,být silná ale jakmile jsem zavřela oči viděla jsme tu malou holčičku jak stojí na hřbitově a dívá se za jediným mužem co ji kdy miloval a ona jeho,jak mizí pod hroudou hlíny. Vidím ji jak svou malou ručkou chytá maminku za rukáv a s prosbou v očích hledí za mizící rakví. vidím jak sse třese a je mi ji líto..Nemám sílu..Proč táto!!proč ty-proč my.. Lidi tvrdili že to přebolí,že bolest časem zmizí..Lhali Táto,bolest nad ztrátou milované osoby je snámi na vždy...Jak mohli takhle lhát,otočili se k nám zády a byl jim ukradený tvůj život!Nezajímalo je jak fajn byl,nevěděli,jak šťastný si byl...Jediný okamžik a co je s lidským životem? Srdce utichne a zajímá se někdo, komu jsi ho chtěl dát? Nebo komu patřilo? Kdo zapřemýšlí co všechno jsi chtěl ještě dokázat? Po čem jsi toužil tati a o čem jsi snil?Kdo pohladil malou holčičku před spaním?kdo ji políbil?? Nikoho nezajímalo nic... Vždycky jsi byl,jseš a budeš ten první muž v mém životě-vždy budeš můj taťulínek,taťulda,tatínek... Při pohledu na svoji dceru a jejího tatínka,dojde mi kolik sme toho nestihly spolu prožít...Nebyl jsi semnou na zápisu v první třídě,neviděl jsi mě poprvé jet na kole,neošetřoval jsi mi odřené koleno,... Nebyl jsi mamince oporou,tolik momentů,tolik chvil co mohly bejt ty nejkrásnější... Jsem už velká holka,ale za pochování nebo pohlazení od svého tatínka bych dala všechny poklady světa.Kdybys tatínku žil,bylo by všechno jiné-já bych byla jiná... Možná by i život byl snesitelnější mít tátu,vědět že se mě zastane,dovolí mi lumpárny...Pamatuješ?zrovna tenkrát co maminka zakázala ty si své holčičce dovolil :)Ach táto,bolí to,pořád to bolí. Tak jako tenkrát co jsem stála před školou a čekala až si pro mě přijdeš. Jenže mezi spousty maminek a tatínků,co se smály stála jen smutná maminka.Párkrát jsem na tebe čekala u vrat až půjdeš z práce,ale marně...Vždy tu byla jen maminka...Víš táto,neměla to jednoduchý...Když jsme spali tak plakala a myslela si že ji neslyším.Jenže jak víš,tvoje holčička chodila mlsat bombónky a maminku slyšela..Nebyly to veselé roky..Vypořádat se s bolestí,zklamáním a falešností lidí... Kdybys tu byl táto byl bys jedním z těch všedních otců, co zakazujou,trestají zarachem,ale také dávají pohlazení,pochopení ale hlavně pocit bezpečí.Chránil bys své holčičky a my byli šťastný...Co jen bych za to dala dostat od tebe zaracha,kéž bys mi zkritizoval moji první lásku,proklepl si tu druhou a s nabitou puškou očekával tu další...ráda bych ti řekla, že stále žiješ ve mne a že si Tě vážím. Nejenom jako mého táty ale také jako muže, co se vždy o mě dokázal postarat a dát mi pocit bezpečí, pohody, pochopení, že si mě dokázal pořád milovat. I když jsem tě pořádně zlobila.Je mi jedno co jsi v životě pokazil,pro mě jsi ten nejlepší tatínek a vždy budeš.Snad tam nahoře se na nás díváš,chci tomu věřit,jen tohle totiž pro mě je malý kousek bezpečí..Jsi stále semnou,v myšlenkách,v činech a ve vzpomínkách.Nikdy nezapomenu táto!!!

Je večer a jdu spát. A najednou je tu opět ten čas. Zas je tu máma a táta, jen smích a jas. Sedíme u tatínka na klíně a ten objímá nás. Hladí mě po vláskách a šeptá jak je s námi rád.najednou něco mě budí,otáčím hlavů a táta se ztrácí...Se slzami vypnu budík a bolestí šeptám tati vrať se zas...Tu vidím světlo a v něm svého tátu stát. A slyším jeho hlas, jak říká, neplakej holčičko přijdu zas.Mám tě rád...